KONCERTY O KAPELE FOTOGRAFIE KRONIKA ZPĚVNÍK PRO POŘADATELE

KRONIKA

2018

Zimní měsíce nového roku zastihly kapelu při práci na nových písničkách:

karibsky znějící Pastýřské a jazzově ponurém Havranovi, zhudebněné básni E. A. Poa v Nezvalově překladu. Obě novinky jsme představili na tříkrálovém koncertu v napěchovaném týnském Art Caffé baru. Dále se naše koncertní sezóna rozjížděla spíš pozvolna, a obrátek nabrala až s jarem.
    Mezitím Jirka a Standa brousili a pilovali svůj dvoukytarový písničkářský program, který nazvali "Vesla." Odehráli s ním skautský ples v Horních Kněžekladech, lidově na Horejšce, grilovačku v budějovickém Café Hostelu, vystoupili na Vltavotýnské struně a na buskingové scéně festivalu Vltava open. Tam udrželi hodinu ve varu publikum, pod pláštěnkami za vydatného deště. A to je dostatečně dobrý důvod v tomto projektu pokračovat.
   Ale zpět ke kapele. Ta se vypravila do brněnského Café práh na společný hudení dýchánek s kapelami Od ucha k uchu a Heski. Sezona začala nabírat obrátek. V rychlém sledu byli Dark Blue Elephants slyšet v Majdaleně, Týně nad Vltavou, Krásetíně, Velkém Jindřichově... Následovaly Slavnosti pětilisté růže. Aby naše vystoupení lépe zapadlo do bohatého programu divadel Víti Marčíka, Já to jsem a spousty artistů vystupujícéch v Hradební ulici, sestrojili jsme kulisy, obékli se do kostýmů, napsali a nazkoušeli dialogy na téma cesty časem.
   Na začátku léta jsme oslavili 150 let Neznašovské školy, hráli tam také Sto zvířat, Epydemye a další kapely. Přestože nejsme známí svými sportovními výkony, pozvali si nás do Prachatic na věhlasnou XTerru, zahrát k závodění triatlonistů. Tamtéž se ukázali PSH, Ben Cristovao... Festival minipivovarů v Týně je naší nátuře bližší a publikum bylo víc než vřelé. Zajamovali jsme si tam i se slovutným Danem Vertigem. Týden na to, na druhém břehu řeky, jsme na vodáckých slavnostech zahráli v komorním složení Liduška, Viki, Standa a Jirka.
   Sezonu jsme završili na vernisáži Divadla Járy Cimrmana v písecké Sladovně, kde jsme cimrmanovské skeče prolokládali našimi písničkami. Ten večer jsme ještě absolvovali vydatný jam v hospůdce u šesti strun, a zvláštní shodou náhod jsme přespali ve starodávném domě U Slona.

2017

Přes zimu jsme nikde nekoncertovali, což se pro kapelu stalo už takřka pravidlem.

"Julius Caesar také vytáhl do Británie vždycky až na jaře, zatímco přes zimu dlel v Římě a spřádal plány", vysvětloval Standa, který právě četl Zápisky o válce Galské. Je pravdou, že členové kapely si v tomto období rádi odpočinou od neustálého harcování (a zmateného mailování, které jej obvykle doprovází.) a sejdou se toliko tu a tam na zkouškách, aby zkoušeli nové věci a připravili program na příští sezónu.
    To bylo nyní zvláště zapotřebí, neboť nás čekalo produkování čerstvě natočené desky. Nabízela se řada možností, jak drahocenný hudební materiál zúročit. Nakonec jsme zvolili cestu nejklasičtější, totiž vylisování nákladu CD. Návrhů na jeho obal vznikly spousty, nakonec jsme se shodli na Jiřího kresbě slona u kašny, který celý projekt výmluvně ilustroval. Jedněm se líbila jeho melancholičnost, druzí by raději viděli sloníka veselého, zatímco jeho kreslíř se odvolával na realističnost. Ale shodli jsme se, že mu místo na obalu CD patří. Grafickou úpravu bookletu a další typografické práce jsme svěřili příteli Tejmimu, který svou užitou grafiku v rámci nezávislé jihočeské hudební scény už nejednou osvědčil.
    Brzy jsme mohli plánovat křest alba. Tak jsme sladili termíny a k Malému městu vybrali adaptaci Malého prince divadla Já to jsem, soudě, že obě koncepce pohromadě mohou vyvolat zajímavé souvislosti. Křest proběhl v dobré atmosféře přátel a fanoušků, i když v podiovém projevu jsme po zimě bez hraní pociťovali trochu rezervy. Víťa Marčík nám desku pokřtil, k čemuž připojil zajímavý komentář, kladoucí otázky na téma otcovství.
   Pak se pozvolna rozjela sezona. Po zimě jsme se těšili zejména na venkovní hraní a i když to první bylo kvůli jarnímu dešti přesunuto dovnitř, dočkali jsme se jich ještě během roku hojně. Řada koncertů se vyloženě povedla. Rádi vzpomínáme zejména Vltavotýnské publikum. Skvěle se nám hrálo také (opět) na Krumlovských slavnostech, nebo na večírku ve Vlašském dvoře. A také jsme odehráli několik svateb, na kterých nás to skutečně těšilo.
    Postupně jsme zaznamenávali spokojené reakce na album v míře, jakou jsme původně ani neočekávali. Obeslali jsme některá folková rádia a k naší radosti se některé písničky uchytily ve vysílání rádia Proglas, v té nejlepší hudební společnosti.

2016

V tomto roce se naším hlavním úsilím stala příprava první dlouhohrající desky.

Písniček kapely byly už desítky, většina z nich žádnou solidní nahrávku neměla a my soudili, že by to mnohým z nich slušelo. K tomu jsme zkoušeli ještě věci nejnovější, kterými byly Dovolená, Malé město, Krásyplna, a Narcis.
   Zkoušky se pořádaly, jak to jen šlo. Když nemohli sólisté, cvičili jsme rytmiku, a naopak. Zvažovali jsme, kterým písním je třeba při nahrávání dát přednost. Zajedno jsme byli v tom, že nahrávka by neměla překročit 12 stop. Abychom písně stačili řádně nacvičit, nahrát, a nahrávání také zaplatit. O úskalích příprav desky nás poučoval zejména Robert, který strávil v big beatu o nějaký ten pátek více, než my, a se studiovým nahráváním už měl zkušenosti. "Kapela se ve studiu buď rozpadne, nebo stmelí." Říkal. "Nahrávání je záběr na nervy."
   Navštívili jsme proslulého zvukaře Jana Friedla v jeho Vyšebrodském studiu a domluvili termíny, i podmínky. Zjistili jsme, že částkou, za níž obvykle natáčí desky, patrně do podzimu disponovat nebudeme. On nám však vyšel vstříc cenovým kompromisem s návrhem, že se s tím nemusíme piplat měsíce, ale můžeme to nahrát během dvou prodloužených víkendů tak, aby to bylo. Přistoupili jsme na to. Viděli jsme v tom adekvátní nabídku pro naše záměry.
   I tak nás čekalo ještě dost peněz na desku vydělat. Nejen na studio a mastering, ale i na lisování a postprodukci desky. Rozhodli jsme se tedy přijímat všemožné komerční hudební zakázky, kterým jsme se už spíše vyhýbali. Vyhrávali jsme na firemních večírcích, turistických atrakcích, také jsme se ocitli na řadě svateb, překračujíce tím zásadu nového období "hrát svatby jen známým".
   Potkaly nás ale i mnohé zajímavé, ziskové i neziskové, festivalové akcičky: Vltava open v Týně nad Vltavou, další Slavnosti pětilisté růže v Českém Krumlově, Buskers fest v Českých Budějovicích, Letňák v Krumlovském kině, Obnovená pouť v Dolních Chrášťanech, a jiné podniky.
   Ke konci léta jsme už měli jasno ve výběru písní na desku, a zdálo se nám, že je máme i dostatečně nacvičené. S názvem alba "Malé město", podle naší nejnovější písničky, přišel Robert a vysvětlil nám, že téma přirozeně zahrnuje i náměty dalších písní a je nám šité na míru. Kapela jednomyslně souhlasila. Výjimečný úkaz.
   V září a říjnu nás ještě čekalo několikero akcí a na poslední říjnový víkend byl stanovený první termín nahrávání. Promýšleli jsme, jak ještě obohatit aranže. Kam začlenit alternativní rytmiku. Do jakých písní přizvat klávesistku Viky. Řešili jsme, jestli má být naše deska svébytným dílem, nezávislým na "reálném soundu" kapely, nebo jestli jej má naopak věrně odrážet. A pak jsme se jednoho sychravévo večera ve Vyšším Brodě v hospodě vedle studia sešli.
   Pracovali jsme trpělivě každý den od rána do pozdního večera, pouze s přestávkami na oběd. Metronomy ve sluchátkách tikaly, vznikaly nové a nové verze různých partů, vyměňovaly se pásy na pamětihodném analogovém přístroji. Únavu jsme jitřili doušky dobrého stáčeného vína. Postupovali jsme podle připravených aranží za zkušené zvukové režie pana Friedla, který nám poskytoval spoustu užitečných rad a byl hotov připravit a zařídit cokoliv, co bylo třeba. Po dvou prodloužených víkendech jsme měli veškerý materiál na desku nahraný. Mix a mastering bylo nutné odložit až na nový rok.

2015

První nový rok na jihočeských hudebních stezkách

nám přinesl účast na Slavnostech pětilisté růže, během nichž jsme doplňovali divadelní program Víti Marčíka v Hradební ulici. Spolupráci s tímto divadelníkem jsme si vůbec oblíbili, ale o tom snad ještě později. Zavítali jsme na studentský festiválek Cihelna v Chlumu u Křemže a na Drahotěšický Drahofest. Do klubu Velbloud na Literární večer a podivuhodnou shodou okolností také na rockový Trocnovský Řemdih paní Kateřiny. A dále do různých hospod a podniků.
Na podzim jsme shledali, že to byl rok pestrý, který nám sice dal najevo některé naše limity, ale i nové možnosti. Hlavním úskalím bylo neudržitelné obsazení kapely. Jednou z možností bylo angažovat nové hudebníky, s nimiž jsme se na svých různých hudebních cestách seznámili. Tak jsme přijali zkušeného bubeníka Roberta Rašmana, dravého saxofonistu Jirku Schneedorflera a mladou zpěvačku Lidušku Koberovou.
Přes zimu 2015/16 jsme si vytkli za cíl ve studiu ČB Rozhlasu živě nahrát Nokturno, Nový světadíl a Bezútěšná, trojici písní, které jsme propagovali jako "noir serii", protože záměrně na tento žánr navazovaly. První dvě jmenované písničky byly čerstvé a na koncertech si získávaly posluchače. Ta třetí byla Jiřího prvotina z dob Nány a Eklhaft, která se však udržela na repertoáru dodnes a tematicky se k novým hodila. Písničky jsme cvičili v malé Brložské zkušebně u bubeníka Roberta, a nakonec jsme je po Novém roce v dohodnutém termínu, během jedné zaplacené studiové hodiny zdárně nahráli.

2014

Nový rozjezd kapely v roce 2014 podnítila nejprve série nových písniček,

které si Jiří během studií už nějaký ten rok psal do šuplíku a příležitostně s nimi vystupoval. Standa se připojil s rozhodným názorem, že by bylo dobré kapelu znovu uvést do pohybu. Domluvili jsme zkoušky. To se shodou okolností znovu odehrávalo v domečku; ne už však Dobrkovickém, nýbrž Netolickém, dřevěném, u Tomáše na zahradě. Tady do repertoáru přibyly Kameny, Ryby, Markétka, ale i Kočka, Krásetín, nebo Vyjet z Prahy, na kterých se autorsky hudbou nebo textem podílel Standa. S houslemi nás doplňoval Tomáš a se saxofonem Anežka, pokud zrovna měla cestu z Prahy na jih. Rytmicky nás podporoval cajonem Keny, který byl dříve známý jako basista punkových Sichrhajs.
V tomto roce se uskutečnila památná letní buskingová návštěva jižní Francie, která dala kapele během týdenního pouličního vyhrávání v Sospelu, Antibes, či Sisteronu také podstatný impuls k nové spolupráci. Pro účely této mise jsme nacvičili některé šansony Hany Hegerové a na radu přítele Fanyho známý hit Aux Champs Elysees, který Jirka přetextoval do češtiny, protože jej nikdo kapely neuměl dost dobře zpívat Francouzsky. Píseň jsme později zařadili do stálého kapelního playlistu. Z cestovních zážitků vznikla ještě, téměř na místě, parodie Známka kempu, na známou píseň od VZ Známku punku. Tu jsme sice do stálého repertoáru nezařadili, ale občas jsme ji dávali k lepšímu na večírcích. Francouzská anabáze by si vůbec zasloužila samostatné vyprávění...
Stabilní obsazení kapely bylo však zapotřebí ještě hledat. Ne všichni se mohli účastnit tak, jak by bylo potřeba. To nám zpočátku ještě příliš nevadilo. Ve středu našeho zájmu byly nové písničky, které zaznamenávaly určitý ohlas a navíc jsme pracovali na dalších nápadech. Nahráli jsme svépomocí první EP "Písně z trav a tůní" s některými novými kusy a domlouvali různá hraní. Byli jsme odhodláni své nové hudební úsilí představit veřejně.

2005
2007

Příběh Tmavomodrých slonů započal v Českém Krumlově někdy na jaře roku 2005

po rozchodu punkové formace "Nána a Eklhaft". Osiřelí, písničkářsky založení členové přemýšleli o novém seskupení, které by bylo šité na míru jejich záměrům. Kytarista Jirka Lukš a perkusionista Artur Magrot zjistili, že řadě jejich písní svědčí akustické pojetí, k čemuž počítali s houslemi Tomáše Havlíka. Tak se kolem nich a písní jako Král (Odkaz?), Kelti, Bezútěšná (Odkaz?), Kahovec, nebo Skardáš začala rýsovat nová kapela; noví členové a nové písničky.
   Brzy se připojil Standa Valach s kontrabasem, kterého znal Jiří z Babylonských jamů. Dále saxofonistka Anežka Urbanová (která připomínala Lizu ze Simpsonů) a houslista Štěpán Čapek, který mluvil napůl česky, napůl německy, ale hlavně měl jazz a showmanství v krvi.
   Zkoušeli jsme, kde se dalo; u Párala v ateliéru, u Štěpána v bytě pod Krumlovskou věží nejvěžovatější a nejčastěji v domečku v Dobrkovicích, jehož staré, plesnivé, kamenné zdi uchovávaly chlad až do pokročilého jara a kde tou dobou Artur, Jiří i Tomáš bydleli. Po zatopení v kamnech tam ovšem bylo příjemně a celé večery jsme trávili s nástroji nad písničkami, zpěvníky a kazeťákem pro pracovní nahrávky.
   Vznikly písně Láb a Skleničky, odrážející noční Krumlovský život, Tančím ve hvězdách, Skopčácká, Arabská, na vlně folku a world music, nebo Štěpánův jazzový hit To co neznáš dělá strach. Do kapelního repertoáru také přirozeně prorůstaly písně Osvobozeného divadla a Semaforu, které zvláštní shodou měli všichni členové ve velké oblibě: Co na světě mám rád, Davida Goliáš, Ezop a brabenec, Stonožka, Klobouk ve křoví, Léta dozrávání, Mackie Messer, a další.
   Do kapely naposledy přibyl Standův bratr Ondra, který tou dobou v Cikánské jizbě exceloval s klarinetem v cikánském bandu Cindži Renta a přinesl k nám řadu melodií (nejen) blízkovýchodního folkloru, tak jsme začali hrát Doubravu, Cikánskou, Siamo tutti fratelli, Bratsch...
   Pro jedno z prvních vystoupení byl nějaký název kapely potřebný; Artur soudil, že "slon anglicky zní hezky" a mínil jej zřejmě jako vhodnou metaforu pro troubící kapelu. Brzy jsme zjistili, že jiná kapela toho názvu už v Krumlově byla, i když tou dobou už neaktivní. Jiří navrhl, že v názvu by tedy mohli být sloni třeba tmaovomodří, což je jeho oblíbená barva, známá vztahem k blues. To se ujalo.
   Nejčastěji jsme hráli po Krumlovských hospodách a kavárnách. Brzy přibyla vystoupení na nejrůznějších akcích Střední uměleckoprůmyslové školy svaté Anežky české, na které někteří členové právě studovali, a také městské vernisáže, průvody, oslavy a nejrůznější příležitosti. Řadu akcí tohoto typu jsme začali hrát také v Českých Budějovicích, kde jsme se představili rovněž na tamní klubové scéně v podnicích jako K2, Velbloud, nebo Solnice, v té jsme hráli asi nejčastěji. Spřáhli jsme se s divadelníky z Kvelbu na přeshraniční invazi České kultury do Rakouska, v projektu Kultura bez hranic. No a také jsme začali hrát svatby, kterých bylo rok o od roku víc.
   V roce 2007 většina členů kapely odešla z Krumlova za studiem do jiných měst. Přes nové a nové nabídky k hraní jsme cítili jako potřebné odsunout tmavomodré seskupení takříkajíc na vedlejší kolej. Artur oznámil svůj odchod přímo, Štěpán, Tomáš, ale i Jiří měli času pořád méně. Rozhodli jsme se nahrát píseň Král jako singl, k čemuž došlo v létě 2007 ve studiu ExAvik v Plzni. Je to vlastně jediná seriózní nahrávka z tohoto prvního období. Pak se kapela postupně pohroužila do hybernace, během které jsme si jen tu a tam příležitostně zahráli po hospodách, nebo na svatbách našich známých. Toto období se protáhlo zhruba na 7 let.